Myší armagedon aneb soucitem k přežití

Updated: May 4, 2019

Dnes jsem se pozastavila nad článkem, který mluvil o tom, jak je nás tady na té naší kulaté planetě moc. Což asi víte. Také jsme měli nedávno s jedním kamarádem takové facebookové pozastavení nad přelidněním naší planety.



Článek se zabýval tím, kam jako společnost spějeme. Je nás hodně a svým chováním vyčerpáváme veškeré zdroje, bez ohledu na to, že naší hlavní otázkou není jejich obnova. Dle mého názoru jde o přirozený vývoj v množství zalidnění. A podstatnou otázkou z mého pohledu je duchovní vývoj všech lidí jako celku. To kam dospějeme je závislé na faktoru množství lidí a na jejich osobním rozvoji a tím celkovému vývoji společnosti. Obě tyto myšlenky mi v článku potvrdili vědci ;) Pozor ale na to, vědci zjistili, že lidé věří tomu, co vědci zjistili. Nezapomínejme mít tedy vlastní názor nebo si ověřujme své zdroje informací. Ale zpátky k mé myší myšlence.





Na pokusu, který spočíval ve vytvoření myšího ráje, americký etolog John B. Calhoun studoval, jak se bude společnost chovat v aboslutně dokonalých podmínkách a její vývoj měl několik fází. Tyto fáze zkrátím na nutné minimum.


1. V první fázi píle myšli rozdělili teritorium a hnízdili. Myší bylo 8, 4 páry. Zvířata využila hojnosti a plného dostatku a začala populačně růst. Každých 60 dní se počet myší zdvojnásobil. Ve třetí fázi se počet zastavil na čísle 2200. Kapacita ale byla vytovřena pro 3000 myší.

2. Ve druhé fázi začaly komplikace. Velké množství samic nebylo schopno donosit mláďata. Jiné se nedokázaly o mláďata postarat. Úmrtnost vystoupala na 96%. U samců se projevovali poruchy chování - různé sexuální deviace, které vedli až ke kanibalismu. Někteří jedinci, se pohybovali po výběhu jen, když ostatní myši spali. Mladé myši se nezapojovali do společnosti a to proto, že vedoucí pozice obsadily staré myši z prvních generací, které se dožívaly vysokého věku, díky neomezenému přístupu potravy. Mezi samci probíhalo hodně bojů a stupňovala se i agresivita neplodných samic. Také se vyskytla jedna speciální skupina a tou byli samci, kterým přezdívali krasavci. Nejevili zájem o druhé pohlaví, nebojovali a pouze se starali o jídlo, pití a svůj krásný kožíšek. Velmi se lišili dokonalým vzhledem oproti ostatní populaci.

3. Poslední fází byla fáze smrti. Agresivita se stupňovala, všechna zvířata vykazovala nějaké stopy po zranění. Populace prudce klesala. Posledních 1000 myší bylo deformovaných tak moc, že žili jen vedle sebe. A nakonec zbylo jen několik krasavců, kteří si užívali komfortu obrovského prostoru. Neměli zájem o množení a tak poslední myš uhynula 600 dní od začátku tohoto pokusu.


Příměru pro dnešní společnost nechám na Vás samotných a ještě několik zajímavých poznatků, které pokus přinesl, najdete přímo v článku ZDE. Ale důvodem proč tento článek píši já, je poukázání na fakt, který by tuto společnost zachránil. A nakonec tu myší zachránil. V pokusu vytvořili umělou potřebu vzájemné pomoci. Kdy proto, aby se jedna myš mohla napít, potřebovala druhou, která přidržela páčku, poté se mohli vystřídat. Tím došlo k tomu, že se začali socializovat a starat se o druhé. Myši přiměli k vzájemné interakci a pomoci. Tím každá myš získala důležitou roli.


A tak je tady ještě jedna otázka a to co nastane, když myši získají společného nepřítele. Pouze nebezpečí, kterému společně vzdorujeme nebo něco krásného, co spolu vytváříme, nám dává důvod spolu vůbec žít.


Jak ale pracovat s vlastní sebestředností v dnešní době blahobytu, kdy vlastně celková společnost nevyžaduje naše zapojení se. "Vedoucí pozice jsou obsazeny". Není ani snad možné někomu vyčítat, že se chová sebestředně. Pokud dobře zapadla příměra s myším rájem, může nám být jasné, že jde o přirozený vývoj společnosti. Následkem nadbytku se dostáváme do rolí, kdy není třeba se moc starat o druhé. Ale takové chování nás dovede k záhubě. Tak jako ty myši.


Můžeme začít jen a jen u sebe a nestát se krasavci a krasavicemi, kteří se starají jen o svůj kožíšek a o to co jí a pijí. Rozlédnout se kolem sebe a třeba natočit vodu nebo se zeptat, jestli něco druhý nepotřebuje, když jdeme sami sobě něco připravovat. Možná malý krok pro člověka. Možná velký krok pro lidstvo.




A pak je tu ještě jedna stránka věci. A tou je pomoc za každou cenu. Spíše bychom se měli snažit o aktivní soucit, který není lítostí nebo sebeobětováním. Jde o formu soucitu, kdy msíme pochopit situaci druhého, abychom mu byli schopni pomoci. Druhé lidi můžeme podporovat poukazováním na jejich silné stránky, které pak mohou rozvinout a mohou se stát základem pro jejich sebevědomí. Lítostí druhého zastavujeme, ale aktivním soucitem dáváme druhému sílu, pro zvládání vlastního života.


Trénovat rozvíjení soucitu můžeme tak, že si např. představíme někoho blízkého, třeba nelepšího kamaráda či kamarádku, jak se dostali do opravdu špatné situace. Představte si, že by jste jim chtěli ihned pomoci v této situaci a zároveń je učinili samostatnými. Můžeme si všimnout jak se u toho cítíme. A pak tento pocit postupně rozšiřovat na další lidi. Na své přátele, kolegy, sousedy a poté na naše nepřátele a nakonec na všechny bytosti.







28 views
  • Facebook Social Icon

© 2019 Katerina Hyska - BE HERE AND NOW - VOP